Historie školy

Zveřejněno: 18.10.2017.

První zmínka, která dokládá existenci školy v Dolním Újezdě, je v Trautmansdorfském urbáři k roku 1659. Nejstarší škola stála na místě dnešní mateřské školy (č. p. 55) a spadala pod pravomoc vrchnosti. Výuka byla řízena vikariátem, vyučovalo se náboženství a triviu – čtení, psaní a počítání. Školní docházka byla nepovinná, od jara do podzimu chodily do školy děti z Dolního Újezdu, Poříčí, Mladočova, Desné, Horního Újezdu a Osíku.

Povinná školní docházka pro děti od 6 do 12 let vešla v platnost roku 1774 patentem Marie Terezie. Po roce 1800 chodilo do školy až 183 žáků – pro tento počet už byla budova malá a celkově nevyhovovala, proto byla postavena škola nová na místě dnešního obecního úřadu, kde původně stála Danielská kaple. Škola byla na tehdejší poměry krásná, měla prostornou třídu s pěti okny, pohodlnou místnost pro učitele, kuchyni a komoru.  V Dolním Újezdě v té době byli ti, kteří neuměli číst a psát spíše výjimkou, což může dokazovat efektivitu výuky ve zdejší škole (v habsburské monarchii byla v polovině 19. století dvacetipětiprocentní negramotnost).

Žáků neustále přibývalo i proto, že školní docházka byla prodloužena do 14 let věku – pro velký počet dětí (cca 233 žáků) byl do školy přijat druhý učitel – František Morávek.

Až do roku 1869 byla škola pod hospodářskou patronací litomyšlské vrchnosti, řízena katolickou církví a kontrolována vizitacemi v rámci vikariátu. Podle nového zákona byla poprvé škola oddělena od církve ve školním roce 1869/70. Nově se začal vyučovat přírodopis, přírodozpyt (fyzika), zeměpis a dějepis. V té době už stávající jednotřídní škola postavená roku 1807 nestačila narůstajícímu počtu žáků. Z iniciativy tehdejšího starosty Františka Rubka,  řídícího učitele Josefa Přibyla, učitele Františka Morávka s podporou většiny obce a okresního hejtmana byla schválena stavba nové trojtřídní školy. Roku 1870 zbourali ochotní obyvatelé, učitelé a žáci starou školu v rekordním čase čtyř dnů. Nová škola i s byty pro řídícího učitele a dva kantory byla dokončena v následujícím roce. Rozpočet na stavbu podle plánů litomyšlského stavitele Václava Nováka byl 14 000 zlatých, ale protože dopravu materiálu zajišťovali sedláci vesměs zdarma a veškeré stavební dřevo pocházelo z obecního lesa, v hotovosti přišla škola jen na 8 500 zlatých. Prvním vyučovacím dnem byl 11. říjen 1871, slavnostně byla škola vysvěcena o pouti sv. Martina litomyšlským děkanem páterem Antonínem Šantou. Řídícím učitelem a správcem školy se stal Josef Přibyl ml., syn dosavadního řídícího, který začínal v Dolním Újezdě  už v roce 1824. Druhým učitelem byl František Morávek z Jedousova u Pardubic, který zde působil od roku 1866, a podučitelem byl Antonín Hájek z Velkých Sedlišť u Litomyšle.

Dětí neustále přibývalo (v roce 1873 už dochází do školy 387 žáků), proto byl jeden byt učitele upraven na další, čtvrtou třídu. Roku 1876 na místo Antonína Hájka nastoupil Jan Cener z Příluky, který se stal důležitou posilou společenského života v obci, především v ochotnickém divadle. Později se oženil s dcerou Josefa Přibyla Marií – první industriální učitelkou (vyučovala ruční práce). Na místo Františka Morávka, který odešel do Cerekvice, nastoupil roku 1878 Josef Holík ze Slavče u Králova Městce. V Dolním Újezdu působil až do roku 1903, stejně jako jeho kolega Tobiáš Plšek z Dobříše. Roku 1884 vystřídal řídícího učitele Josefa Přibyla Jaroslav Holub, do té doby správce školy v Bohuňovicích u Litomyšle.  V budově se pro velký počet žáků (361) přebudoval druhý byt pro učitele na další, už pátou třídu. Bylo zřejmé, že budova školy nestačí, uvažovalo se o přístavbě na školní zahradě. Dočasným řešením bylo zřízení pobočky školy u Urbánků (č. p. 14) – to bylo roku 1905, kdy do školy chodilo 418 dětí.

Na začátku 20. století se pozměnilo složení učitelského sboru: 1903 nastoupili Jan Nádvorník z Osíku, František Hendrych z Němčic a Václav Peterka z Lubné. Na uvolněné místo Tobiáše Plška nastoupila slečna Milada Macháčková z Prahy. Kromě výše uvedených učitelů krátce působili na škole v Dolním Újezdu Vilém Haniš, Josef Rorejs, Augustin Racek, Oto Hampejs, Rudolf Šmejc, Erhard Litterbach a B. Haarmachová.

13. února 1905 bylo na schůzi místní školní rady usneseno vystavět novou školní budovu, která by místním poměrům zcela vyhovovala. 16. září 1908 byl vysvěcen a zazděn pamětní kámen vpravo dole u hlavního vchodu budovy. Mimo pamětní listiny v něm byly uloženy i některé české časopisy a peníze. Projekt školy vypracoval Václav Šilhavý z Litomyšle, zednickou práci vedl mistr Jan Krejčí z Morašic, tesařinu František Štusák z Osíku, dohled od obce obstarával Jan Prokop. Účty měl na starosti Josef Kočí (č. p. 215), starostou v době stavby byl Josef Švec (č. p. 248). Na stavbě se pracovalo až do listopadu, kdy byly zdi vytaženy až do prvního patra. Koncem března následujícího roku pokračovala práce 76 zedníků, tesařů a pomocníků a ve školním roce 1908/09 se už v nové školní budově částečně učilo. Slavnostně byla škola vysvěcena a otevřena za přítomností inspektora J. Vlacha a zemského poslance Františka Trojana 11. září 1910. Ve školní budově bylo vybavených sedm tříd, pracovna na ruční práce, dva kabinety, tělocvična, knihovna, sborovna a ředitelna. U školy byla zřízena letní tělocvična a školní zahrada. Na průčelí budovy byl sochařem Jílkem v rozměrném reliéfu vypodobněn Jan Ámos Komenský rozmlouvající s dětmi. Nahoře v reliéfu nacházel nápis „Vlasti – národu“, dole „Uč se – pracuj“. Za druhé světové války musel být z příkazu protektorátních úřadů tento nápis odstraněn.

Roku 1908 odešel ze zdravotních důvodu řídící učitel Jaroslav Holub, který vyučoval ve škole 24 let. Na jeho místo nastoupil Bernard Beniš, rodák z Dolního Újezdu, syn obchodníka Ludvíka Beniše  z č. p. 35. Právě z iniciativy učitele Beniše byl v červenci 1914 odhalen pomník obětem selského povstání na Litomyšlsku roku 1680. Podle návrhu akademického sochaře Jana Štursy ho vytvořil sochař Otakar Velinský. Slavnostního odhalení se zúčastnilo  15 000 lidí.

28. července 1914 vypukla první světová válka a na vojenskou službu museli nastoupit učitelé Jaroslav Bošina, Jan Nádvorník a Václav Peterka. V době války byl nedostatek jídla, topiva i materiálu, k významným úpravám školy nedošlo. Děti byly často posílány domů nebo se škola úplně zavřela, protože nebylo čím topit. V listopadu 1918 se před památníkem selského povstání sešly asi tři tisíce lidí na oslavu vzniku Československé republiky. Hlavním řečníkem byl řídící učitel a zároveň starosta Sokola Bernard Beniš.

Ve školním roce 1920/21 je do školy zapsáno 450 žáků, zavádějí se nové předměty – nepovinné vyučování němčiny a francouzštiny, roku 1923 jsou schváleny osnovy k výuce občanské výchovy. Po válce probíhaly ve škole jen menší technické opravy, finančně náročnější byla oprava fasády v srpnu 1920. Roku 1924 byla škole propůjčena k tělovýchovné a osvětové činnosti nově postavená Sokolovna. Věžní hodiny byly poprvé opravovány ve školním roce 1929/30, během prázdnin 1932 proběhly na budově školy rozsáhlejší opravy – důkladně byly opraveny záchody, vymalovány chodby, kabinety a třídy. Školní kuchyně fungovala od ledna 1933 ve sklepě školy, pro přespolní děti a pro děti nezaměstnaných rodičů vařily členky místního Sokola a Orla čtyřikrát týdně polévku. V prosinci 1933 se zavedl školní rozhlas – přijímač značky Philips se dvěma amplióny, anténou a vedením stály tehdejších 8 000 korun.

Politické události roku 1938 a hrozící světový konflikt zasáhly i do života školy: k vojenské službě byli povoláni učitelé Jaroslav Caska a Jindřich Hájek. 1. dubna 1939 nastoupil na místo ředitele školy Jan Valný, který prožil v dolnoújezdské škole podstatnou část svého života – do penze odešel v roce 1975.

První významnější stavební akce po skončení druhé světové války proběhla roku 1947. V tomto roce se vybudovalo školní hřiště s běžeckou dráhou na obecním pozemku – tzv. Tržišti. Počátkem 50. let byly vyparketovány zbývající učebny, ve sklepních prostorách se zřídila školní dílna a prostranství před školou bylo upraveno do parkové podoby.

Ve školním roce 1957/58 vznikla při škole pro děti zaměstnaných rodičů  tzv. „družina mládeže“. Zpočátku byla umístěna v budově dnešní mateřské školy, a přestože neměla příliš dobré vybavení, hned první rok ji navštěvovalo téměř 50 dětí. Jako jedna z prvních vychovatelek v ní působila dlouholetá učitelka paní Věra Capoušková. Později se začalo používat označení školní družina.

V 60. a 70. letech byla modernizována školní kuchyně a proběhly menší opravy budovy, tříd a přilehlých prostor školy.

Velkými stavebními úpravami prošla škola až v 80. letech 20. století. V roce 1977 začala výstavba nového školního pavilonu. V první etapě se vybudoval mimoškolní pavilon, provoz v něm byl zahájen 1.9. 1980. Zde byla umístěna moderně vybavená školní kuchyně s kapacitou 125 míst, třídy pro družinu, aula pro 150 žáků, čítárna, žákovská a učitelská knihovna a několik tříd. V letech 1982 – 1985 probíhala druhá etapa výstavby školního areálu – k původní budově byl přistavěn pavilon s moderně vybavenými třídami, odbornými učebnami a kabinety pro učitele. Slavnostní otevření přístavby se uskutečnilo 1.5. 1985 a 12. 5. téhož roku se začala využívat. Přístavbou se vyřešila řada dlouhodobých organizačních, provozních a tím i výchovných nedostatků. Přestalo se vyučovat ve staré škole (dnes budova OÚ), třídy prvního stupně se přestěhovaly do historické části budovy a třídy druhého stupně do nového pavilonu. Tam mohla probíhat výuka i v odborných učebnách.

Ve školním roce 1985/86 proběhla generální oprava historické části budovy školy – byly vyměněny věžní hodiny, okna, opravena střecha a fasáda.

V červnu 1986 započaly práce na třetí etapě výstavby školního areálu. Jejím cílem bylo spojit chodbou přístavbu a mimoškolní pavilon, vybudovat moderní tělocvičnu se sociálním zařízením a prostory pro školní dílny. Tato část byla zprovozněna ve školním roce 1989/90. Dlouhodobá stavební akce probíhala za působení ředitele Zdeňka Galatíka.

Školní rok 1989/90 a léta následující se odvíjely ve znamení významných politických změn, které se promítly i do života školy. Uzákonila se devítiletá školní docházka, do osnov bylo zařazeno namísto ruštiny vyučování angličtiny a němčiny.  Ve funkci ředitele skončil Zdeněk Galatík, jeho post převzal dlouholetý učitel zdejší školy Vlastimil Pešina. Současným ředitelem je Jiří Lněnička.

Ve školním roce 1997/98 začala užívat prostory v mimovyučovacím pavilonu základní umělecká škola. Bylo proto nutné přemístit učebnu počítačů, školní družinu a školní klub do prostor přístavby a historické části budovy. 

V současnosti je dolnoújezdská škola velikostí budovy i počtem dětí jednou z největších venkovských škol bývalého okresu Svitavy.

Nepřehlédněte!

Informace pro strávníky

Zveřejněno: 06.11.2019.

Žádáme všechny rodiče našich žáků i cizí strávníky, aby si provedli kontrolu na www.strava.cz, zda v části Nastavení mají doplněnou e-mailovou adresu, aby jim mohlo chodit hlášení o nedostatečném…
Zobrazit celé

Prodej stolů a židlí

Zveřejněno: 21.03.2019.

Vedení školy nabízí veřejnosti odkup starých žákovských stolků a židlí. Cena 10,-Kč za židli, 60,-Kč za stolek. V případě zájmu nás kontaktujte buď prostřednictví tel. 461632816 nebo mailem skola…
Zobrazit celé